Ve Velké Británii se dějí velké věci. Tamní British Riding Clubs povolil na drezurních soutěžích (nerušící) hlasové pomůcky a dovolil startovat bez nánosníku. Pojďme se nad tím společně zamyslet.
Na první pohled se to zdá jako skvělá věc. Pravidla se uvolňují a dávají možnost si zvolit zda danou pomůcku budu nebo nebudu používat.
Pojďme se nejdříve podívat na ty nánosníky. 
Množství jednotlivých druhů nánosníku je nepočítaně. Od anglické po kombinovaný, hannoverský až po uzdečky typu Micklem. Jejich pozice na koňské hlavě se různí dle jednotlivých druhů, ale jedno mají společné. Měly by být nastaveny správně a neměly by koni způsobovat diskomfort nebo dokonce bolest. Avšak praxe v dnešním světě je často odlišná. Často vídáme velmi utažené nánosníky (a to nejen v drezurních obdélnících). I z tohoto důvodu FEI přišla, před nějakou dobou, s pomůckou, která má měřit správné nastavené nánosníku. Je to věc, kterou vidím jako určitý krok k lepšímu welfare koní, ale je mi smutno z toho, že takovou pomůcku v našem jezdeckém světě vůbec potřebujeme.
A ačkoliv jsou důvody pro používání nánosníků různé, tak jejich prapůvod (je pro mne) především jeden. A tím je předcházet zlomeninám čelisti. Jakožto militarista si neumím představit, že bych bez něj startovala, ale při čisté drezuře na písku? Hmm to je otázka k zamyšlení.
- Jak moc pravděpodobné je, že při drezurní úloze dojde k takovému typu pádu koně, aby byla jeho čelist ohrožena vzhledem k absenci nánosníku?
- Opravňuje nás tato (nízká) pravděpodobnost k tomu, abychom koně vystavovali (byť velmi nepravděpodobnému) potenciálnímu úrazu?
Dále se podívejme na hlasové pomůcky. Ruku na srdce. V tréninku to asi děláme všichni. A tím nemám na mysli neustále pomlaskávání, aby se kůň vůbec rozklusal nebo zůstal v požadovaném chodu. Na mysli mám spíše takové to obecné „mlask, mlask“ při zaskočení do cvalu nebo „ššš“ při přechodech dolů. Množství hlasových pomůcek závisí na daném typu koně a také povaze a charakteru jezdce. Nikdo z nás (asi) nechce neustále mlaskat nebo ho korigovat hlasem, ale jsou určité situace, které máme s danou hlasovou pomůckou spojené. A není na tom nic špatného. Do jezdeckého světa to patří, je to součástí komunikace s našimi koňskými parťáky. Ovšem v obdélníku? Takhle, jako proč ne? Ale mám spíše problém se slovem „nerušivé“. Kdo a jak to bude hodnotit a posuzovat? Na samozřejmě rozhodčí. Z mého úhlu pohledu je to další subjektivně posuzovaná věc, proti které se nelze odvolat a nelze ji objektivně měřit. Otázky k zamyšlení:
- Je hlasová pomůcka vždy jen „pomůckou“, nebo spíš projevem nejistoty jezdce?
- Je v pořádku používat hlasové pomůcky v tréninku a na závodech ne? Neměli bychom se tedy spíše naučit jezdit bez nich i v tréninku?
- Jaká hlasová pomůcka už je moc? Záleží na síle hlasu, intonaci nebo na něčem úplně jiném?
Napsat komentář